Když mi bylo asi 14 let, dostal se mi zřejmě nějakou náhodou do ruky Deník Anne Frankové. Tehdy jsem ho přečetla jedním dechem. Anna mi byla podobná. Milovala knížky, psaní, cizí jazyky a toužila stát se spisovatelkou. Nic z jejích snů se však nenaplnilo. Její život netrval ani šestnáct let. Jako mnoho jiných (nejen) Židů byla deportována do koncentračního tábora v Osvětimi a později do Bergen-Belsenu, kde těsně před koncem války zemřela.
Možná, že právě tato vzpomínka, která ve mně zůstala dodnes, mě dohnala k tomu, abych sama navštívila ta místa hrůzy a viděla vše na vlastní oči. Teprve 12 let po přečtení deníku se mi dne 18.11. 2011 moje přání splnilo.
Osvětim (Auschwitz I)
Prohlídku tábora jsme začali v podstatě od konce. Vešli jsme téměř nevědomky služebním vchodem a první na co jsme narazili byla plynová komora. Byla v ní hrozná zima. Větší než venku. Nedá se tak úplně jednoduše popsat pocit, který ve mně byl, když jsem stála v místnosti, kde před sedmdesáti lety umírali lidé, a dívala se na stropní otvor, kudy sypali nacisti jedovatý cyklon B. A hned po levé straně stály pece. Jeden ze symbolů hrůzy.
Nápis „Arbeit macht frei“ nad vstupní bránou jsem viděla xkrát v televizi, v dokumentech, na fotkách. Procházet tudy naživo však bylo stejně neuveřitelné jako všechny momenty prohlídky. Osvětim mě děsila. Děsila všemi těmito známými detaily. Všude ostnané dráty, hlídací věže, šibenice, zeď, u které byli lidé stříleni. A uvnitř baráků další detaily. Osobní věci těch, kteří se sem dostali a zřejmě nepřežili. Ta děsivost byla pro mě největší v tom obrovském množství. Hromada bot, brýlí, kufrů, kartáčů, štětek na holení,… Všechny předměty měly kdysi své majitele, v kufrech bývaly zabalené věci, v botech se chodilo, kartáče se používaly. Běžné každodenní věci, které v tomto místě a v takovém množství budily hrůzu.
Dětské oblečení, malé botičky, rozbitá panenka. … Děti, které nepřežily.
Zeď mezi blokem 10 a 11. Tam se střílelo do lidí. Ta zeď tam stojí pořád. Kus šedé zdi. Za ní stojící břízy a nad nimi nebe. Poslední pohled odsouzených na svět, na život…
Březinka (Auschwitz II – Birkenau)
Rozsáhlý areál, na kterém se rozprostíralo mnoho domů zachovalých i zničených. Vše obklopují vysoké ostnaté dráty. Koleje vedoucí do hlavní brány, které končí těsně před krematorii, jsou dalším symbolem konce života. Vlak dojel, lidé vystoupí na rampu a zde se rozhoduje o jejich osudu. Když jsem procházela Březinkou zabalená do zimního oblečení, a přesto se mi dostával chlad na tělo, začala jsem poprvé pochybovat, jestli tehdy nebylo lepší jít na smrt hned. Neprožívat ty strasti hladu, zimy a bezmoci bez velké naděje na přežití.
Po levé straně stály dochované baráky. Byli jsme uvnitř a viděli ty tři patra sloužící jako postele pro spoustu lidí. Bylo v nich prázdno, jenom v hlavě jsem měla ty představy, obrazy lidí, kteří tam přežívali.
Baráky, ty rozbité, tam stály po pravé straně. Opuštěné. Ticho všude kolem. Jenom vrány, co posedávaly na sloupech. A uprostřed cesta. Nikdo kromě jednoho pána a nás dvou tudy nešel. To ticho, ta prázdnota probouzely ve mně svíravý pocit. Cesta vedoucí nikam…
