Dočetla jsem knihu Jacka Kerouaca Na cestě

Na tuto knihu jsem se chystala snad už od střední školy. Jak je však vidět, v mém životě přicházím k některým věcem „malinko“ později, ale zatím k nim naštěstí pokaždé dojdu :)

Jack Kerouac se svými kamarády procestoval křížem krážem celou Ameriku převážně stopem a psal si o tom zápisky. Odjížděl na Západ do San Francisca a na zimu se vracíval do New Yorku. Na každé cestě potkal spoustu zajímavých lidí, měl hodně zážitků, občas musel přespat na ulici, jindy ho ubytovali cizí lidé. Večery trávil v barech, střídal holky a často byl bez práce a peněz.

Nejsem sice velký dobrodruh a ani nežiju v Americe 50. let nespoutaným životem jako hlavní hrdinové románu. Avšak stejně jako je, i mě s příchodem každého jara přepadá touha sbalit batoh a vyrazit na cestu… Zapomenout na chvíli na starosti všedních dní a ztratit se v dálkách neznámých krajů. A přestože o tom zatím jen stále sním, věřím, že i k tomuto cíli jednou dojdu. Vždyť i cesta může být cíl…

Rubriky: Právě čtu... | Napsat komentář

Pan tatínek děkan

Brno je takové dalo by se říci maloměsto. Ať jdete kamkoliv, vždycky tam potkáte někoho známého. Nebo náhodou narazíte na někoho, kdo zná vaše známé. A já jsem teď asi po roce zjistila, že pán, kterého skrze svoji práci identifikuji jako tatínka malé Valentýnky, s nímž řeším, zda Valča ve školce spinkala, dobře jedla nebo nezlobila, je tentýž pán, jenž mi v červenci roku 2010 potřásal pravicí na půdě Masarykovy univerzity a předával vysokoškolský diplom. Svět je opravdu malý! Pokud tedy budete mít někdy při setkání s neznámou osobou pocit, že už jste ji určitě někde viděli, tak možná nejste daleko od pravdy. A pokud to bude v Brně, pak je to téměř jisté :-)

Rubriky: Střípky ze života | Napsat komentář

Právě jsem dočetla knihu Irene Némirovské Francouzská suita

Francie 1940. Druhá světová válka zahaluje svět do šedi obarvené rudou krví. Německá říše rozpíná svoje síly. Paříži v té době hrozí bombardování. Lidé pozorně a v napětí ladí svá rádia, aby se dověděli více o blížícím se nebezpečí. Rozličné osoby z různých koutů hlavního města se rozhodují uprchnout. Někteří balí svůj drahý porcelán a jiná materiální bohatství, jiní své rukopisy, ti nejchudší nesou na rukou své děti případně domácí mazlíčky. Jedné letní noci jsou Pařížané na nohou. Zanechávají svá zamčená obydlí napospas nepříteli.

Jak se však ve vypjatých chvílích chovají lidé různého původu? Pomáhají si mezi sebou? Bohatý bohatému, chudý chudému, Francouz Francouzovi? Jak se projevuje lidská povaha v okamžicích ohrožení vlastního života nebo života svých nejbližších? Jen málokdo si asi dokáže představit, jak by se sám zachoval. Irene Némirovská ukazuje v první části této knihy (Červnová bouře) mozaiku osobností s různými klady i zápory, jejich dobrotivost i lstivost, jen aby přežili. Jak dlouho trvalo některým lidem pochopit, že nejcenější nejsou drahé sošky, stříbrné příbory či peníze. Pár jedinců to však nepochopilo do konce svého života…

Druhá část knihy (Dolce) odhaluje život ve francouzské vesnici, do které přijíždějí němečtí vojáci jako vítězové, okupanti. Je však tento svět války, kde jsou poražení a vítězové, pouze černobílý? Odpověď, kterou dává autorka, zní ne. I leckterý německý voják je pouze mužem, který musel opustit svoji rodinu a poslouchat rozkazy těch nahoře. Soužití podrobených a okupantů se v rámci každodenního života jeví jako méně vyhrocené. Němci se snaží udělat na místní obyvatele dobrý dojem a Francouzům nezbývá než je přijmout. Mezi vojáky a vesnickými ženami se rodí vztahy. Láska, která nerozlišuje národnost, ani to na které straně člověk stojí. Mládí, které je jen jednou. Existují ale také matky, jejichž synové byli zabiti či pobývají v zajetí. Opuštěné manželky a děti bez otců. Na jedné straně tu nacházíme vztahy s nepřítelem, na druhé straně je zde spousta pokrytectví, udávání a nenávisti mezi vlastními lidmi, dokonce i rodinnými příslušníky.

Škoda jen, že autorka nemohla dopsat další tři části, jenž měla v plánu. Sama se stala obětí této neslavné etapy v dějinách. V roce 1942 byla pro svůj židovský původ deportována do Osvětimi, odkud se již nevrátila.

 

Rubriky: Právě čtu... | Napsat komentář

Právě čtu knihu Jiřiny Šiklové Matky po e-mailu

Dvě přítelkyně Jana a Helena ve věku okolo šedesáti let si píšou maily. Řeší v nich především otázky týkající se stárnutí, vztahů s rodinou a péče o vlastní rodiče. Rozebírají také smrt. Téma, které je dnes tabuizované, a z naší moderní společnosti vytěsňované, ačkoliv je zároveň přítomné každý den v médiích. Smrti se bojíme, nechceme o ní mluvit s lidmi, kteří by možná chtěli. Umírání a smrt uzavíráme do nemocnic, léčeben, ústavů. Jako kdyby se nás netýkala. Přitom je naší jedinou životní jistotou.

Jiřina Šiklová v knize cituje Edmunda Husserla. Jeho slova možná dojmou, možná utěší či pomohou. Já s nimi naprosto souhlasím.

„Ti, které jsme s láskou uctívali, vlastně ani neumírají. Neusilují už o nic, nic nekonají, nehovoří k nám, nic po nás nepožadují.

A přece: Kdykoli na ně vzpomeneme, cítíme, že nám stojí tváří v tvář, že nám hledí do duše, že s námi cítí, že nás chápou, že schvalují nebo neschvalují naše počínání.“

 

Rubriky: Právě čtu... | Napsat komentář

Pan Prezident Václav Havel

Sametovou revoluci jsem prožívala ve věku čtyř let. Tehdy byla mojí nejlepší kamarádkou Monika od sousedů, mojí největší radostí jízda na koloběžce v zahradě školky a nejděsivější obavou, aby nebyl ke svačině tehdy nenáviděný pudink.

Pamutuju si, že v chodbě našeho paneláku byla nalepená fotka Václava Havla. Vzhlížím k němu, pak k taťkovi a ptám se ho se zvědavostí sobě vlastní už od dětství: „Tati, kdo je to ten Havel?“ Podíval se na mě nečekaně vážně a s jistou hrdostí odpověděl: „To je pan prezident Václav Havel…“

Dnes je mojí nejlepší kamarádkou Naďa, moje starší sestra, největší radostí jsou mi mé drobné životní úspěchy a nejvíc ze všeho mě svírá obava o moje blízké.

Vyrostla jsem. Některé věci se mění.

Vzpomínka z dětství zůstává. Dnes i já můžu s hrdostí říct: Václav Havel je Pan Prezident – Navždy.

Rubriky: Události | Napsat komentář

Cesta do Osvětimi

Když mi bylo asi 14 let, dostal se mi zřejmě nějakou náhodou do ruky Deník Anne Frankové. Tehdy jsem ho přečetla jedním dechem. Anna mi byla podobná. Milovala knížky, psaní, cizí jazyky a toužila stát se spisovatelkou. Nic z jejích snů se však nenaplnilo. Její život netrval ani šestnáct let. Jako mnoho jiných (nejen) Židů byla deportována do koncentračního tábora v Osvětimi a později do Bergen-Belsenu, kde těsně před koncem války zemřela.

Možná, že právě tato vzpomínka, která ve mně zůstala dodnes, mě dohnala k tomu, abych sama navštívila ta místa hrůzy a viděla vše na vlastní oči. Teprve 12 let po přečtení deníku se mi dne 18.11. 2011 moje přání splnilo.

Osvětim (Auschwitz I)

Prohlídku tábora jsme začali v podstatě od konce. Vešli jsme téměř nevědomky služebním vchodem a první na co jsme narazili byla plynová komora. Byla v ní hrozná zima. Větší než venku. Nedá se tak úplně jednoduše popsat pocit, který ve mně byl, když jsem stála v místnosti, kde před sedmdesáti lety umírali lidé, a dívala se na stropní otvor, kudy sypali nacisti jedovatý cyklon B. A hned po levé straně stály pece. Jeden ze symbolů hrůzy.

Nápis „Arbeit macht frei“ nad vstupní bránou jsem viděla xkrát v televizi, v dokumentech, na fotkách. Procházet tudy naživo však bylo stejně neuveřitelné jako všechny momenty prohlídky. Osvětim mě děsila. Děsila všemi těmito známými detaily. Všude ostnané dráty, hlídací věže, šibenice, zeď, u které byli lidé stříleni. A uvnitř baráků další detaily. Osobní věci těch, kteří se sem dostali a zřejmě nepřežili. Ta děsivost byla pro mě největší v tom obrovském množství. Hromada bot, brýlí, kufrů, kartáčů, štětek na holení,… Všechny předměty měly kdysi své majitele, v kufrech bývaly zabalené věci, v botech se chodilo, kartáče se používaly. Běžné každodenní věci, které v tomto místě a  v takovém množství budily hrůzu.

Dětské oblečení, malé botičky, rozbitá panenka. … Děti, které nepřežily.

Zeď mezi blokem 10 a 11. Tam se střílelo do lidí. Ta zeď tam stojí pořád. Kus šedé zdi. Za ní stojící břízy a nad nimi nebe. Poslední pohled odsouzených na svět, na život…

Březinka (Auschwitz II – Birkenau)

Rozsáhlý areál, na kterém se rozprostíralo mnoho domů zachovalých i zničených. Vše obklopují vysoké ostnaté dráty. Koleje vedoucí do hlavní brány, které končí těsně před krematorii, jsou dalším symbolem konce života. Vlak dojel, lidé vystoupí na rampu a zde se rozhoduje o jejich osudu. Když jsem procházela Březinkou zabalená do zimního oblečení, a přesto se mi dostával chlad na tělo, začala jsem poprvé pochybovat, jestli tehdy nebylo lepší jít na smrt hned. Neprožívat ty strasti hladu, zimy a bezmoci bez velké naděje na přežití.

Po levé straně stály dochované baráky. Byli jsme uvnitř a viděli ty tři patra sloužící jako postele pro spoustu lidí. Bylo v nich prázdno, jenom v hlavě jsem měla ty představy, obrazy lidí, kteří tam přežívali.

Baráky, ty rozbité, tam stály po pravé straně. Opuštěné. Ticho všude kolem. Jenom vrány, co posedávaly na sloupech. A uprostřed cesta. Nikdo kromě jednoho pána a nás dvou tudy nešel. To ticho, ta prázdnota probouzely ve mně svíravý pocit. Cesta vedoucí nikam…

Rubriky: Zápisky z cest | Napsat komentář